Flying Rhino 2004

Září letošního roku bylo pro české vzdušné síly opravdu hektické. Jejich příslušníci se totiž zúčastnili hned tří důležitých leteckých cvičení. Zatímco čáslavští letci působili s letouny L-159 v Turecku na NATO Air Meet 2004, přerovští vrtulníkáři získávali trofeje na Tiger Meetu v Německu. Avšak ani ti, kteří zůstali doma, nezaháleli. Nad územím České republiky se totiž ve dnech 6. – 17. září uskutečnilo již tradiční cvičení Flying Rhino 2004 zaměřené zejména na výcvik leteckých návodčích.

Cvičení Flying Rhino se každoročně účastní armády České republiky a Velké Británie. Jeho hlavním cílem je procvičení společné činnosti pozemních a vzdušných sil, zejména pak předsunutých leteckých návodčích, pro něž představuje jakési vyvrcholení výcviku. Úkolem leteckých návodčích je přesné navádění vlastních bojových letounů nad územím protivníka k provedení precizních úderů na pozemní cíle. Tato práce vyžaduje množství znalostí a schopností z nejrůznějších oblastí, a tak jde o jednu z nejnáročnějších profesí.

Letošní cvičení mělo jednoduchý scénář – protivník obsadil určitou část vlastního území, a tak je nutné jeho jednotky postupně zlikvidovat. Posloužit k tomu má právě letectvo ve spolupráci s leteckými návodčími. „Letečtí návodčí získávají na základě výsledků na tomto cvičení takzvanou způsobilost ‚Combat ready‘, což znamená, že jsou připraveni být nasazeni v reálném konfliktu,“ říká nadporučík Milan Nikodým , jeden z pilotů 212. taktické letky. „Pro nás to znamená nutnost zvládnutí všech postupů navedení na pozemní cíl,“ doplňuje ho npor. Petr Michenka. Piloti si tak sice tyto postupy znovu procvičují, avšak jejich hlavním úkolem je pouze jakýsi ‚servis‘ pro letecké návodčí. To ale neznamená, že by někdo ke cvičení přistupoval nezodpovědně. Naopak, jak sami piloti přiznávají, v průběhu roku misím přímé letecké podpory (CAS) příliš času nevěnují, a tak je Flying Rhino obrovskou příležitostí i pro ně. Letos navíc naši letci využili přítomnosti britských kolegů s letouny Harrier také k nácviku vzdušného boje, a to až do úrovně dvojic.

Každý den cvičení začíná briefingem, na kterém se letci dozví všechny potřebné informace. Dozvědí se také prostor, ve kterém budou ten den operovat, avšak konkrétní polohu cílů v tu chvíli ještě nikdo nezná. Stanovují se také časy pro jednotlivé dvojice letounů, a to jak našich L-159 a L-39, tak i britských strojů Harrier a Hawk. V prvním týdnu cvičení se do akcí zapojovaly také naše i britské vrtulníky působící z přerovské základny, avšak po katastrofě britského Lynxu byla účast vrtulníkového letectva zastavena.

Vzhledem k tomu, že jde jen o cvičení, představuje přílet do zóny pro pilota v podstatě klasický navigační let. „Flying Rhino není primárně zaměřené na taktiku překonávání protivzdušné obrany protivníka, a tak používáme standardní příletové tratě, ovšem v reálu bychom se museli krýt již během cesty k cílové oblasti,“ říká npor. Nikodým. Po příletu do zóny kontaktují piloti nejprve jakési velitelské stanoviště, které jim pak přidělí konkrétní návodčí, včetně jejich volacích znaků a frekvencí. Teprve poté může pilot návodčího ukrytého kdesi v terénu kontaktovat. Jedním z prvních kroků je jeho autentifikace, neboť i zde existuje riziko, že by mohl být návodčí zajat a protivník by mohl místo něho nasadit svého vlastního člověka. Jakmile proběhne autentifikace, oznamují osádky návodčímu počet a typy letounů ve skupině a také konkrétní nesenou protizemní výzbroj. Návodčí musí znát možnosti všech typů a druhů výzbroje a tomu pak také přizpůsobit konkrétní navedení. To začíná v okamžiku, kdy nejprve letouny navede na některý z předem známých bodů, takzvaných IP (Initial Point). Zde piloti přijímají další briefing, ve kterém dostávají už přesné pokyny pro nadcházející útok. „Jde v podstatě o devět základních údajů, jako například kurz od počátečního bodu k cíli, souřadnice a výška cíle a samozřejmě také jeho popis. Součástí briefingu bývá zpravidla také kurz samotného útoku, který je nutné dodržet v rámci vlastní bezpečnosti,“ říká nadporučík Milan Nikodým. Poté, co piloti veškeré údaje přijmou a zaznamenají, ohlašují návodčímu již jen opuštění IP. „V této fázi také oznámíme návodčímu heslo, kterým může útok ještě zastavit. K tomu může například dojít, pokud by bylo zřejmé, že pilot míří k jinému cíli. Hlavním smyslem misí CAS jsou totiž skutečně chirurgicky přesné údery,“ doplňuje npor. Michenka. V průběhu přibližování k cíli popisuje letecký návodčí pilotovi konkrétní cíl. Začíná od největších a nejviditelnějších bodů, jako jsou kopce a postupně se dostává k menším detailům, stejně tak jako se blíží k cíli i letoun.

V této fázi asi nejvíce záleží na zkušenostech a souhře pilota a návodčího. Pilot totiž zpočátku cíl nevidí, a tak si jej musí pouze představovat na základě popisu. Návodčí se zase musí vžít do role pilota a uvědomit si, jak jím popisovaný terén bude vypadat ze vzduchu a které detaily jsou pro pilota viditelné. Vše navíc musí proběhnout velice rychle, neboť vzdálenost od počátečního budu k cíli překonají letouny řádově za jednu až dvě minuty s tím, že navíc posledních dvacet vteřin si musí pilot ponechat pro samotné zamíření a odhoz munice. Samozřejmě že pokud si pilot není stoprocentně jistý, zda vidí skutečný cíl, lze útok přerušit a opakovat. V reálném boji by však toto opakování představovalo poměrně velké riziko, neboť hlavní výhodou misí CAS je jejich rychlost a překvapivost. Na Flying Rhinu šlo ale jen o výcvik návodčích, a tak piloti během jednoho letu v trvání zhruba 90 až 120 minut prováděli někdy až devět útoků s navedením.

Jednou z nejdůležitějších schopností, a to jak u pilotů, tak i návodčích, je dokonalá znalost anglického jazyka, ve kterém celé cvičení probíhalo. U naprosté většiny standardních postupů totiž existují jednotlivé fráze a kódová slova s přesným významem, které stačí znát a pilot může bez problémů plnit úkol. V případě navádění pozemním návodčím je ale nutné znát dobře i běžnou hovorovou angličtinu, neboť bez ní se přesný popis terénu a okolí cíle provést nedá. Podle čáslavských pilotů je i v této souvislosti škoda, že byla jen malá možnost jejich komunikace s návodčími po provedení jednotlivých letů. To bylo dáno tím, že vyhodnocovací debriefingy prováděli návodčí v Náměšti, zatímco letci v Čáslavi. Jedinou možností na případné doladění vzájemné spolupráce tak zůstával telefon, což určitě není nejlepší způsob. Na cvičení se navíc také ukázalo, že pokud se chceme nějakému úkolu věnovat kvalitně, je nutné jej cvičit průběžně po celý rok, a nejen nárazově při cvičeních. Přímá letecká podpora je totiž podle pilotů přesně tím úkolem, pro který je stavěn letoun L-159.

Tomáš SOUŠEK