První operační úkol dostali čeští vrtulníkáři v Kosovu přímo při obědě

Hroši nad Kosovem

Text : Tomáš SOUŠEK

Taktické výsadky, aeromobilní operace, průzkumné lety, ale také přeprava VIP osob - to vše tvoří každodenní chléb příslušníků 1. vrtulníkové jednotky AČR v silách KFOR. Ačkoliv se zpočátku objevovaly názory, že české stroje nebudou mít v Kosovu příliš práce, opak se stal pravdou a létající ani pozemní personál se často téměř nezastaví, aby pokryl všechny zadané úkoly. A report byl samozřejmě u toho.

Šajkovac, základna 10. kontingentu AČR v KFOR, 22. dubna 2007 ráno. Ačkoliv je neděle, hned vedle autoparku začíná čilý ruch. Paprsky vycházejícího slunce začínají dopadat na orosený povrch dvojice vrtulníků Mi-17 stojících na vyvýšených heliportech na okraji základny. Na romantiku však není čas. Zatímco pozemní personál dokončuje předletovou přípravu, schází se u jednoho stroje skupinka vojáků. Z větší části jde o české vojenské zdravotníky, kteří si s sebou nesou těžké batohy plné speciální výbavy. Jejich cílem je předsunutá operační základna "Notting Hill". Krátce před osmou hodinou se objevuje tříčlenná osádka. Piloti vycházejí z nízkého objektu sestaveného ze známých "korimeků" neboli obytných buněk. Nad vstupem vlaje modrá vlajka s nezaměnitelným symbolem 232. vrtulníkové letky z Přerova - okřídleným hrochem. Původně zde byl ještě anglický nápis, který hlásal, že toto je domov létajících hrochů. Ten však musel zmizet.

Po krátkém bezpečnostním poučení cestujících osádka spouští motory a piloti provádějí poslední předletové úkoly. O několik minut později se vrtulník odlepuje od plochy heliportu a nízkým letem přes oplocení základny Šajkovac nabírá dopřednou rychlost. Zanechává za sebou mrak zvířeného prachu. Ačkoliv je okolní civilní obyvatelstvo za dlouhé roky na přítomnost vojenských jednotek zvyklé, vzlet vrtulníku je pro něj vždy zajímavou podívanou. Chodci i motoristé téměř pokaždé zastavují a vrtulník pozorují často tak dlouho, dokud nezmizí v dáli.

Jakmile první stroj odstartuje, vracíme se zpět do budovy vrtulníkové letky. Jednu dlouhou chodbu lemují buňky, v nichž příslušníci vrtulníkové letky žijí, odpočívají a hlavně pracují. Ačkoliv je zde všude čisto a pořádek, ke komfortu letecké základny má toto prostředí daleko. V jednoduché kanceláři vybavené jen stolem a několika židlemi nás vítá velitel jednotky major Milan Koutný. Jeho tým čítá celkem 29 osob. Devět z nich patří k létajícímu personálu, díky čemuž je možné sestavit tři kompletní osádky vrtulníku. Ty doplňuje jeden instruktor záchranné a výsadkové služby, čtyři příslušníci operačního oddělení a zbytek tvoří pozemní technický personál.

Ačkoliv jsou přerovské vrtulníky umístěny v Šajkovaci, na rozdíl od zbytku českého kontingentu nejsou součástí mnohonárodního úkolového uskupení Střed MNTF (C), nýbrž jsou přímo podřízené veliteli KFOR. "Úkoly dostáváme ze samotného velitelství jednotek KFOR. Zajišťujeme zejména přepravu osob a materiálu a v omezené míře jsme schopni plnit také roli MEDEVAC, tedy transportovat zraněné osoby. Součástí výbavy každého stroje je proto i dvanáct nosítek," vyjmenovává major Milan Koutný. V poslední době se však spektrum úkolů stále více rozšiřuje i směrem k taktickým a průzkumným letům. Dalo by se říci, že si spojenci postupně uvědomili, jak univerzální může vrtulník Mi-17 být.

Než byla česká vrtulníková jednotka v Kosovu prohlášena za operačně připravenou, prošli její příslušníci několikadenní přípravou přímo na místě. Vrtulníky přistály v Šajkovaci 2. dubna letošního roku. Ve dnech 4. - 12. dubna 2007 se pak personál musel seznámit se všemi standardními operačními postupy a s řadou dalších norem a dokumentů. Součástí certifikace bylo také několik letů, při nichž se osádky seznamovaly s celým prostorem a trénovaly přistání na jednotlivých přistávacích plochách. Absolvovaly také společné létání s vrtulníky americké, italské a švédské armády, vždy v jejich prostorech odpovědnosti. Zajímavostí je, že české stroje zasahovaly naostro hned v den získání certifikace. Osádky zrovna obědvaly na velitelství KFOR, když přišla zpráva, že spojenci v rámci pátrací operace objevili větší množství zbraní. Nabídly tedy svou pomoc a již za patnáct minut byl vrtulník ve vzduchu a monitoroval okolí místa nálezu.

A jak se tedy v Kosovu létá? Jednoznačně největším rozdílem je nadmořská výška zdejšího terénu. Šajkovac leží ve výšce zhruba 700 metrů, avšak vrcholky nedalekých hor přesahují 2000 metrů. Přerovští letci toho využívají i k vlastnímu výcviku. "V Čechách přistáváme jen ve výškách okolo 1300 metrů nad mořem, a proto jsme si jako jeden z cílů dali intenzivnější výcvik létání v horských podmínkách," dodává mjr. Koutný. Takové létání má totiž celou řadu specifik. V řidším vzduchu vytvářejí listy nosného rotoru menší vztlak a navíc motory poněkud ztrácejí výkon. Ovládání vrtulníku tak musí být mnohem jemnější a přesnější. Pokud jde o řízení letového provozu, je vzdušný prostor Kosova dělen standardním způsobem podle mezinárodních norem. Řízenou oblast zde má mezinárodní letiště v Prištině, jemuž se také při průletech osádky musejí hlásit. Vedle toho existuje síť povinných hlásných bodů, jejichž přelety piloti ohlašují na společnou frekvenci KFOR. Svou frekvenci pak má i každá základna sloužící k přistání vrtulníků, avšak zde již nejde o nějaké řízení letového provozu, ale většinou jen o poskytování aktuálních meteorologických informací. Jak říká major Koutný, nevýhodou je absence jakýchkoliv navigačních systémů na většině stanovišť, která neumožňuje výcvik v přístrojovém létání a v případě horšího počasí může zastavit leteckou činnost jako takovou. Naopak prostor Kosova je prý tak malý, že zde téměř není možné zabloudit.

Důležitou roli v zahraničních misích hraje také speciální vybavení. Samotné vrtulníky Mi-17 jsou ve standardní úpravě SOR, ve které létají už řadu let. Největší důraz byl kladen hlavně na pasivní ochranu osádky i cestujících, a proto je celý prostor kabiny obložen neprůstřelnými kevlarovými koberci. Pilotní kabina je chráněna neprůstřelnými skly a přídavným vnějším pancéřováním. Palivové nádrže jsou obalené speciálním materiálem, který zajistí utěsnění případných průstřelů. Každý vrtulník je navíc vybaven satelitním telefonem, jímž by si osádka mohla přivolat pomoc například při nouzovém přistání do terénu. Pokud jde o vybavení členů osádek, standard tvoří souprava pro přežití. "Každý pilot má pochopitelně i osobní zbraň v podobě pistole. Původně byly v postupech nařízené také samopaly, pro něž jsme si ve vrtulnících zhotovili držáky. Zbraně máme stále připravené, nicméně v současnosti už na nich velení netrvá," říká velitel vrtulníkové jednotky.
Nad základnou se rozezní charakteristický zvuk přistávajícího vrtulníku. Jeho osádka po vysazení cestujících zamířila do nedalekých kopců, kde ještě trénovala horské létání. V Šajkovaci jsou mezitím v pohotovosti speciálně vyškolení hasiči, jejichž přítomnost je nezbytná pro každou letovou akci. Po vypnutí motorů odcházejí piloti do své budovy, kde je již čeká zpravodajský důstojník. Ten shromažďuje nejen informace získané při jednotlivých letech, ale vyhodnocuje i další zdroje. Díky tomu mají letci vždy přehled o aktuální situaci v celém Kosovu.

Zpravodajský důstojník je jedním ze čtyř příslušníků operačního oddělení vrtulníkové jednotky. Spolu s ním zde pracují dva plánovači. "Naše činnost zde je velmi podobná tomu, co děláme na domácí základně. Staráme se o celý proces plánování letů, od přijetí úkolu až po zajištění povolení k přistání na konkrétních plochách," vysvětluje kapitán Dušan Gottfried. Se svým kolegou praporčíkem Martinem Chromcem jsou prostřednictvím počítače zapojeného do uzavřené sítě v neustálém spojení s velitelstvím v Prištině, odkud přicházejí požadavky na jednotlivé úkoly. Vedle toho je třeba přijímat i nejrůznější krátkodobá omezení či změny ve vzdušném prostoru a informovat o nich osádky. Opačným směrem se pak posílají informace o provozuschopnosti vrtulníků a jejich využitelné kapacitě. Pro potřeby velitele českého kontingentu pak operační oddělení sestavuje ještě orientační plán úkolů vrtulníkové jednotky. Orientační proto, že plán se neustále mění, neboť úkoly chodí často i v noci, někdy jen pár hodin před požadovaným vzletem. Práce plánovačů je velmi vyčerpávající, prakticky nikdy nekončí. Navíc vedle letové činnosti se musejí věnovat i dalším úkolům. Jednotka nemá vlastní logistické zabezpečení, a tak třeba starost o letecké palivo leží opět na bedrech operačního oddělení. To zde zajišťuje v podstatě kompletní štábní službu.

Poslední, kdo obývá malou operační místnost, je přerovský meteorolog kapitán Milan Bubniak. Přítomnost vlastního meteorologa na zahraniční misi českých vrtulníkářů je naprostou novinkou, kterou si všichni letci velmi pochvalují. Mají mnohem lepší možnosti získávat aktuální informace o počasí, které mohou mít v kosovském prostoru zásadní význam. Na otázku, jaký je rozdíl předpovídat počasí v Čechách a v Kosovu, odpovídá kapitán Bubniak, že značný. Zatímco zkušený pilot se může v novém prostředí "rozlétat" během pár dnů, meteorolog by měl být na daném místě co nejdéle, aby lépe pochopil zákonitosti chování počasí v konkrétní oblasti. "Zpočátku jsem se proto trochu obával o přesnost předpovědí, nicméně zatím se mi daří předvídat počasí poměrně přesně. Nutno ovšem dodat, že duben je obecně velice příznivý," vysvětluje kpt. Bubniak. Ten má pro svou práci hned několik informačních zdrojů. Přímo na základně v Šajkovaci je umístěna malá mobilní meteorologická stanice, napojená na speciální počítač. Piloty nejvíce zajímá intenzita a směr větru, které se vyhodnocují v průměru za dvě a deset minut. Další důležitou hodnotou je tlak vzduchu QNH. Stanice však umí mnohem více, například dokáže měřit výšku oblačnosti až do 6000 metrů, včetně určení jejích vrstev, dohlednost či srážky.

Potřeba aktuálních povětrnostních informací se ale netýká jen základny Šajkovac, ale celého Balkánu. Proto má přerovský meteorolog přístup také do amerického informačního systému, díky němuž může získat informace ze tří stanic na území Kosova a několika dalších za jeho hranicemi. Díky internetu je možné využívat například i některé srbské stanice. Jelikož v Šajkovaci není žádná řídicí věž, rádiové spojení s vrtulníky ve vzduchu má jen operační oddělení. Praxe je taková, že vždy několik minut před příletem se osádka ohlásí a přímo od meteorologa dostane aktuální podmínky pro přistání. Jsme toho svědky, zrovna když se vrtulník, který ráno odvezl zdravotnický personál, krátce po obědě vrací ze svého již druhého letu.

Ani poté ale nemají letci příliš volna. Musejí se připravit na další let, při němž oba dva stroje poletí ve prospěch operačních záložních sil (ORF) německého Bundeswehru. Práce nekončí ani pro pozemní personál, který musí doplnit palivo a zajistit další předletovou přípravu. Techniků zde slouží celkem jedenáct, a tak se mají co otáčet. Podle nich samotných je jejich práce prakticky stejná jako na domácí základně. "Postupy údržby vrtulníků jsou přesně dané a my je musíme provést, ať se nacházíme kdekoliv. Rozdíl je jen v omezeném zázemí. Zatímco doma se můžeme poradit s někým zkušenějším, zde jsme v případě závady odkázáni sami na sebe," říká kapitán Dušan Häutler. Vrtulník Mi-17 je prý ale velmi spolehlivý a technici si navíc přivezli některé náhradní součástky, takže by větší výpadky z provozu neměly hrozit. Pozemní personál si velmi pochvaluje spolupráci se strojní dílnou zdejšího 10. kontingentu AČR, jehož příslušníci jim zatím vždy vyšli vstříc. Soužití letců s příslušníky pozemního vojska však může mít i určité třecí plochy. Zatímco vrtulníkaři si museli zvyknout na přísnější požadavky ve vojenském vystupování, "pozemákům" bylo naopak nutné vysvětlit, že provoz vrtulníků má svá pravidla i na zemi a že se například na stojánku chodí zásadně bez pokrývky hlavy.

Krátce po 16. hodině startujeme společně s dvojicí vrtulníků na zhruba dvouhodinový let, během něhož naložíme německé vojáky, které pak vysadíme v terénu na jejich další patrolu. Dva vrtulníky přistávající nedaleko jedné z kosovských vesnic se stávají opět atrakcí pro místní obyvatele. Když se kolem 18. hodiny vracíme zpět na základnu, doufáme, že večer vše v klidu probereme s osádkami. Místo toho se dovídáme, že přišel další úkol - druhý den brzy ráno je potřeba zajistit transport vysokých představitelů KFOR. Aby nebyl let ohrožen počasím, například ranní mlhou, je rozhodnuto, že oba stroje přelétnou na základnu Film City u Prištiny ještě téhož večera. Když stroje znovu vzlétají, slunce již téměř zapadá. Včetně přeletu provedly toho dne celkem šest letů. Zkrátka taková běžná neděle.
§§§