Ani jedna nehoda

Vojenští řídící letového provozu výrazně pozvedli bezpečnost na hlavním afghánském letišti

Text: Tomáš SOUŠEK

Jedním z důvodů, proč je letecká doprava nejbezpečnější ze všech, je skutečnost, že má svá přísná pravidla, která všichni znají a za každých okolností dodržují. Tedy alespoň ve vyspělých zemích. Že tomu může být i jinak, se přesvědčila šestice českých vojenských leteckých dispečerů, kteří od listopadu 2006 do dubna 2007 působili na mezinárodním letišti Kábul v rámci mise ISAF-KAIA.

První tři řídící letového provozu odlétli do Afghánistánu s předstihem již 15. listopadu 2006. Nejprve naším vojenským letounem L-410 do německého Rammsteinu a odtud americkým velkokapacitním C-17 do Kábulu. Byl mezi nimi také kapitán Antonín Rotter z 24. základny dopravního letectva v Praze-Kbelích. "Hned po příletu nás poněkud zaskočilo místní počasí. Čekali jsme přece jen o něco lepší podmínky, ale nakonec se ukázalo, že zdejší zima má velice podobný průběh jako v Čechách. Počasí pak výrazně ovlivňovalo naši činnost po celou dobu mise," říká kpt. Rotter.

Dispečeři byli ubytováni v kempu společně s ostatními příslušníky českého kontingentu, který zajišťoval chod celého mezinárodního letiště. Tento tábor byl v podstatě jediným místem, kde mohli trávit volný čas. Opouštěli jej jen v rámci služeb na řídicí věži, jakýkoliv pohyb mimo letiště byl vyloučen. Na druhou stranu práce bylo skutečně dost. První dva týdny zabral teoretický i praktický výcvik, v jehož rámci se museli seznámit s konkrétními podmínkami a postupy na místním letišti. Teprve pak mohli kompletně převzít řízení letového provozu.

Do služby na kábulské věži chodili čeští dispečeři zpravidla ve čtyřech. Velitelem směny byl takzvaný supervizor, který dohlížel na ostatní. Pojíždění letadel a další pohyby na letištní ploše řídil "Ground Controller", vzlety, přistání a vzdušný prostor v okolí letiště pak "Local Controller". Posledním stanovištěm byl takzvaný "Coordinator", jehož úkolem bylo koordinovat činnost věže s dalšími složkami řízení letového provozu, zejména se stanovištěm přibližovací služby "Approach". Tu totiž v Kábulu zajišťuje soukromá americká společnost. Na věži se však většinou pohybovalo mnohem více osob. Své koordinátory zde měla například alianční letectva nebo afghánské ozbrojené síly. Věž se prý navíc stala i místem, kde se řešila řada problémů, které přímo nesouvisely s letovým provozem. Zkrátka každý, kdo potřeboval s něčím poradit, zamířil právě sem.

Práce leteckých dispečerů v Afghánistánu se od jejich domácích zvyklostí v mnohém lišila. První rozdíl byl už v samotném počtu odbavených letů, takzvaných pohybů. "Když ve Kbelích překročíme stovku pohybů za čtyřiadvacet hodin, tak už mluvíme o silném provozu. V Kábulu jsme se ale dostávali i na 240 pohybů s tím, že naprostá většina jich byla jen během denní doby, protože v noci se zde prakticky nelétá," vysvětluje kbelský řídící. Navíc je nutné si uvědomit, že na letišti operovalo široké spektrum letadel a provozovatelů. Mezi velkokapacitními dopravními letouny se tak pohybovaly například vrtulníky afghánské armády, jejichž osádky zde prováděly klasický letecký výcvik.

Ještě horší než hustota provozu bylo ale chování řady pilotů, kteří na zdejším letišti létají. Opět mezi nimi "vedou" afghánští vojenští letci. "Jejich angličtina je velmi bídná, často dokážou odpovídat jen "Roger", ať se jich zeptáte na cokoliv. Stalo se nám například, že pilot íránského Boeingu 747 musel opakovat přistání, protože se mu do cesty připletla dvojice afghánských vrtulníků, ačkoliv jejich osádky udávaly zcela odlišnou polohu," dodává kapitán Antonín Rotter. Jeho nejhorší zážitek je ale spojen s afghánským vojenským letounem Antonov An-32. "Jeho osádka zřejmě ztratila veškerou orientaci. Povedlo se nám je navést na letiště, ale oni jej jen přeletěli a pokračovali dál. Spojení s letounem bylo i vzhledem k angličtině velmi složité a situace se jevila dost dramaticky. Ve sluchátkách navíc bylo slyšet, že se piloti v kabině zřejmě hádají. Nakonec se nám podařilo nasměrovat je zpět a antonov bezpečně přistál v Kábulu. Tím vše ale nekončilo. Letoun přejel určenou pojížděcí dráhu a na konci přistávací dráhy se otočil a zůstal stát, čímž zablokoval celé letiště. Éterem znovu zněla hádka pilotů uvnitř," vzpomíná kbelský dispečer.
Nemalý podíl na často vyhrocených situacích ale měla i řada civilních pilotů. Ač se to nemusí zdát, civilní provoz je v Kábulu poměrně hustý. Několik aerolinek zde provozuje pravidelné spojení zejména s okolními zeměmi. Mezi nejvytíženější linky patří lety do Dubaje, Islamabádu či Dillí. Čeští řídící ale často zažili, že je osádky těchto strojů prakticky ignorovaly. "Jednou panovala nad letištěm skutečně silná průtrž mračen, a tak jsme ve spolupráci se službou Approach nechali dvě letadla vyčkávat mimo tuto oblast. Několikrát jsme je informovali, že podmínky pro přistání jsou nevyhovující, přesto se nakonec obě osádky rozhodly přistát. Byl to děsivý pohled sledovat, jak se po dosednutí na mokrou dráhu proudy vody valily přes trup letadla. Jen zázrakem se nikomu nic nestalo," doplňuje kapitán Antonín Rotter.
Další problém v Kábulu představuje nedostatečná kapacita parkovacích ploch pro letadla. Nezřídka se pro parkování využívá i většina pojezdových ploch a řídící pak mají co dělat, aby zabránili úplnému zablokování letiště. Jednou došlo i k situaci, že nákladní letoun musel téměř hodinu vyčkávat ve vzduchu, než se uvolnilo stání na zemi.

Jestliže podobné historky mohou působit úsměvně, daleko horší zážitky mají naši řídící s údržbou letadel u některých společností. "Například při pojíždění zavadil jeden z místních boeingů křídlem o zeď budovy. U nás by se letadlo odstavilo a muselo do opravy, zde ale vše vyřešily šikovné ruce a kousek lepicí pásky. Za půl hodiny už byl stroj ve vzduchu. Jindy se nás zase přišli afghánští technici zeptat, jestli nemáme přístroje na měření pevnosti materiálu. Nepodařilo se jim totiž sehnat šroub, který držel motor Airbusu A-310, a tak si jej jednoduše vyrobili sami," vypráví řídící. Také proto jsou afghánské letecké společnosti na černé listině EU a nesmějí létat na evropská letiště.

Zážitků z Kábulu mají čeští vojenští dispečeři celou řadu. Podle jejich vlastních slov šlo o neopakovatelnou zkušenost. Ačkoliv zde prožili mnoho vypjatých situací, za celé téměř půlroční období nedošlo na tomto mezinárodním letišti k žádné letecké nehodě. Zvýšení bezpečnosti letového provozu tak bylo nejdůležitějším výsledkem působení příslušníků AČR v misi KAIA.
§§§