Perspektiva stále nejistá

První letovou akci v novém roce věnovala tygří letka ostrým bojovým střelbám

V poslední době se stále více ozývají hlasy čtenářů, volajících po větší informovanosti z běžného života u jednotek a útvarů. Rozhodli jsme se proto různé jednotky pravidelně navštěvovat a strávit v nich vždy jeden všední pracovní den. Naše první cesta vedla do Přerova k 231. letce bitevních vrtulníků.

Středa 10. ledna, krátce před sedmou hodinou ranní. Po dlouhé rovince vedoucí k hlavní bráně přerovské vrtulníkové základny přijíždí jedno auto za druhým. Pro vojáky a zaměstnance základny začíná další běžný pracovní den. Jsou mezi nimi i příslušníci 231. letky bitevních vrtulníků, které čeká jeden konkrétní úkol. Již druhým dnem se účastní ostrých střeleb nad vojenským výcvikovým prostorem. Jde o první letovou akci v novém roce, což nebývá tak obvyklé. Většinou se piloti po delší přestávce způsobené čerpáním dovolených a svátky takzvaně rozlétávají při jednodušších výcvikových letech. Letos však mají omezenou možnost využití střelnice na Libavé, která je vyčleněna přednostně pro jednotky brigádního úkolového uskupení. Letci tak musejí přijmout každý volný termín, který na ně zbude. První datum připadlo právě na devátého a desátého ledna.
Bojové střelby jsou pro letku prioritním úkolem po celý týden. Přípravu provedl létající i pozemní personál již v pondělí, kdy si všichni znovu zopakovali veškeré postupy pro použití určené výzbroje a munice. Velký důraz je kladen zejména na bezpečnost, a tak je při ostrých střelbách nutné pracovat v poněkud jiném režimu. Ten se projevuje například i tím, že vrtulníky operují z jiných stání než při běžném létání. Technický personál musí hned ráno zajistit jejich přerolování do prostor za vzletovou a přistávací dráhu, kde je rozmisťuje tím způsobem, že každý stroj stojí přídí proti zodolněnému úkrytu letounů. Takzvané úly po dobu střeleb slouží jako bezpečnostní val pro případ nechtěného výstřelu či odpalu ostré munice. Pro techniky to však znamená, že po většinu dne budou muset pracovat v poněkud provizorních podmínkách, odkud to mají dál ke svému zázemí. Navíc přes dráhu není možné za provozu přejíždět sem a tam, a proto si většinu nutného vybavení přenášejí s sebou.
Zatímco technický personál zahajuje přípravu vrtulníků určených na létání, piloti začínají plánovat jednotlivélety. Hned ráno je třeba vyhodnotit předpověď počasí a rozhodnout, zda bude pro střelby vyhovovat. V kopcovitém terénu výcvikového prostoru Libavá však může panovat jiné počasí než na letecké základně, a tak je nutné provést ještě takzvaný zálet počasí. Proto již v půl osmé startuje z letiště první vrtulník pilotovaný vedoucím letové směny, který přímo v okolí střelnice prověřuje povětrnostní podmínky. Desátého ledna panovalo snad v celé republice mimořádně příznivé počasí, díky čemuž se zhruba po půlhodině všichni příslušníci letky dozvídají konečné rozhodnutí - střelby proběhnou podle plánu.
Určené osádky nyní dokončují přípravu na své lety, při níž si zejména plánují příletovou a odletovou trať na střelnici, a to podle pokynů z předchozího dne. V devět hodin se pak všichni scházejí již na klasický předletový briefing, kde se od různých specialistů dozvídají všechny potřebné údaje - od aktuálního počasí na trati a nad vojenským prostorem až po ornitologickou situaci v okolí letiště. Ve stejnou dobu technici dokončují přípravu strojů a ke slovu se dostávají zbrojíři, kteří zajistí podvěšení stanovené výzbroje a doplnění ostré munice. Dnes se budou vedle palubního kulometu ráže 12,7 mm, který je standardní výzbrojí vrtulníku, používat i klasické bomby, konkrétně cementové pumy CP-100. Veškeré dobíjení probíhá za přísných bezpečnostních opatření. Červený praporek před vrtulníkem je pro všechny s výjimkou zbrojířů jasným signálem, aby se za žádných okolností v daném prostoru nepohybovali. I po odstranění výstražného praporku ale všichni chodí kolem vrtulníku obezřetněji než jindy a někteří se dokonce sklánějí pod osu kulometu namířeného k obloze.
V půl desáté se osádky určené k prvnímu letu scházejí v autobusu před budovou letky, který je odváží na zhruba dva kilometry vzdálenou stojánku vrtulníků. Řidič autobusu tuto trasu za den projede mnohokrát. Piloti přebírají od techniků vrtulníky a po nezbytné vizuální kontrole usedají do kokpitů. I zde je vidět zvýšená opatrnost vzhledem k ostré munici. Piloti se nesmějí ani dotknout ovládání zbraňových systémů, to je povolené až nad vojenským výcvikovým prostorem.
Přesně v deset hodin startují po dvojicích první čtyři vrtulníky Mi-24 a okruhem nabírají směr Libavá. Výhody blízkosti letiště a střelnice jsou zde zcela evidentní. Stroje se po desetiminutovém letu ocitají nad výcvikovým prostorem a stanovenou tratí se přibližují ke střelnici. Zde osádky navazují spojení s řídícím, jehož úkolem je zajistit bezpečné rozestupy mezi vrtulníky, které v okruzích provádějí několik ztečí na pozemní cíle. Řídící pak také vyhodnocuje jednotlivé zásahy. Jak již bylo řečeno, tentokrát jsou vrtulníky vyzbrojené i dvojicí cementových, tedy cvičných pum. Podle střeleckého důstojníka letky jde o méně standardní výzbroj, která byla na vrtulník integrována před mnoha lety. V současném způsobu boje již bombardování z vrtulníku příliš prostoru nemá, navíc ani dosahovaná přesnost zásahů v řádu desítek metrů není v dnešní době vyhovující. Nicméně piloti musejí umět ovládat veškerou svou výzbroj, proto čas od času cvičí i odhozy klasických pum. Ty se provádějí z horizontálního letu ve výšce zhruba 100 metrů nad terénem. Bomby může odhazovat jak kapitán vrtulníku nebo pilot operátor, tak i automatika vrtulníku, využívající jednoduchý počítač. Po odhození pum se vrtulníky dalším okruhem vracejí nad cílovou plochu a tentokrát operátoři střílejí z pohyblivého palubního kulometu. U něho je naopak přesnost střelby vysoká.
V době, kdy jsou vrtulníky ve vzduchu, nastává pro techniky na zemi alespoň chvíle odpočinku. Od rána se nezastavili, a tak nyní využívají čas k doplnění energie. Jak již bylo řečeno, na vzdálené stojánce používané při střelbách mají jen minimální zázemí, všichni se tedy scházejí v několik desítek let staré maringotce. Pokud se jich zeptáte, co je v práci trápí, dozvíte se spoustu věcí. Na druhou stranu jde o problémy, které by zřejmě bylo možné relativně snadno řešit, pokud by k tomu byla větší vůle. "Jedny montérky na dva roky je fakt málo. Co má člověk dělat, když se polije leteckým palivem a náhradní nemá? Nebo když v dešti zmokne," ozývají se hlasy několika příslušníků pozemního personálu. Pro ně je problém výstroje skutečně nejpalčivější. A to údajně před časem po návštěvě jednoho z nejvyšších představitelů armády u jejich jednotky dostali i zákaz sušit si prádlo rozvěšené po židlích a skříňkách. Nyní ho musejí ukládat dovnitř, ať je mokré či suché. Další výtky lze zaslechnout i na pozemní vybavení k vrtulníkům. Léta prý například chybějí kvalitní a bezpečné schůdky, které by umožnily bezpečnější a pohodlnější údržbu strojů.
Pauza v činnosti trvá skutečně jen krátce. Již po půl jedenácté se z Libavé vracejí první vrtulníky. Po přistání a zajetí před vrata úlu má hlavní slovo opět zbrojíř. Musí zkontrolovat všechny zbraně a případně vybít nevystřelenou munici. Teprve pak může osádka vystoupit a ostatní technici začít stroj připravovat na další let. Na piloty již čeká autobus, který je odváží zpět k budově letky. Zde se podle předem stanoveného rozpisu vystřídají se svými kolegy určenými pro další let. Takzvané zaprávky jsou na tento den naplánované celkem čtyři. V čase mezi nimi musejí piloti i technici stihnout oběd v místní jídelně. Nutno konstatovat, že strava je na letecké základně v Přerově jedním z nejpříjemnějších momentů. Všichni se shodují na tom, že je lepší mít vlastní kuchaře než nakupovat jídlo od civilních dodavatelů. Personál kuchyně totiž jednak cítí sounáležitost s příslušníky základny a navíc je ze strany velení lépe kontrolovatelný. Výsledkem jsou pak spokojení strávníci, kteří nemají důvody ke stížnostem.
Po prvních dvou zaprávkách a obědě proběhne cyklus přípravy vrtulníků, vyzbrojení, střeleb a opětovného doplnění ještě dvakrát. V budově 231. letky bitevních vrtulníků se dáváme do řeči s piloty, kteří již mají pro tento den splněno. Nestačíme se ani zeptat na jejich starosti, když se z chodby ozve hlasité zvolání: "Už zase neteče voda!" Prakticky nikdo už na to ani nereaguje. Dozvídáme se, že tento problém zde existuje již několik let a nikdo jej neřeší. Jde však jen o jeden z mnoha důsledků toho, že se do infrastruktury na přerovské základně v poslední době investovaly jen naprosto minimální prostředky. Podobné je to i s vybavením objektů a dalšími věcmi.
Staré skříňky a rozvrzané stoly jsou však tím nejmenším, co piloty trápí. Mnohem častěji z jejich úst zaznívá jedno slovo - perspektiva. Ta perspektiva, o které bylo již mnoho řečeno a napsáno, ale kterou velká část letců stále nevidí. Definitivních rozhodnutí ohledně přerovské základny bylo učiněno již několik, a přesto stále není jasno. Obdobné je to i se samotnou letkou bitevních vrtulníků. Všichni její příslušníci jsou pro svou práci zapálení a jsou ochotni jí mnohé obětovat. Piloti se nebrání ani nasazení v kterékoliv zahraniční misi. Řada z nich by se do ní i těšila. Nicméně podle jejich slov je těžké se na něco připravovat, když není řečeno, jaké úkoly by měla letka v budoucnosti plnit. Zatím v nedohlednu je i modernizace vrtulníků Mi-24, která by celou jednotku posunula opět o kus vpřed. Piloti ve výcviku dosáhli určité hranice, kterou nyní mohou jen těžko posouvat, ačkoliv by všichni chtěli. Další věcí, jež by většina letců změnila, jsou pravomoci velitele letky. Ty jsou totiž ve srovnání s letectvy jiných aliančních armád velmi omezené. Prakticky veškerá činnost musí být naplánována s dlouhým předstihem, což výrazně omezuje možnost provádět výcvik podle aktuálních potřeb. V zahraničí je prý běžné, že se velitel letky domluví s velitelem pozemní jednotky a prakticky okamžitě mohou spolu začít cvičit. U nás je však potřeba vše složitě schvalovat, což nedovoluje operativně se rozhodovat.
Rozhovor by pokračoval patrně ještě déle, avšak po patnácté hodině se na chodbě opět rozezní hlasy. Vrátily se osádky ze čtvrté zaprávky. Poslední vrtulník z výcvikového prostoru přivezl také řídícího střeleb. Střelby jsou pro tento den ukončeny. Zdaleka však nekončí práce příslušníků letky. Zbrojíři se věnují ošetření zbraní a technici provádějí poletovou údržbu vrtulníků, aby byly druhý den opět připravené. Létající personál se mezitím schází v briefingové místnosti na krátký poletový rozbor. Každý z nich, stejně tak jako zástupci ostatních letištních odborností, má možnost se k celému dni vyjádřit. Většinou se zde ale řeší jen drobné připomínky. Ani desátý leden nebyl výjimkou. Letecká technika fungovala spolehlivě, nad střelnicí panovalo ideální počasí, celé střelby tedy skončily úspěšně. Když po 16. hodině začne dlouhou rovinkou od brány opouštět základnu větší počet automobilů, jsou mezi nimi i příslušníci 231. letky bitevních vrtulníků. Pro ně to byl běžný pracovní den, pro nás zajímavá zkušenost.

Tomáš SOUŠEK