Clean Hunter 2004

Desítky vojenských letadel ve vzduchu a pozemní naváděcí střediska i jednotky protivzdušné obrany v plné pohotovosti, i tak vypadala podstatná část střední a západní Evropy ve dnech 14.-25. června letošního roku. V té době se totiž uskutečnilo jedno z největších aliančních leteckých cvičení Clean Hunter 2004, kterého se již tradičně zúčastnily také jednotky Armády České republiky.

Hlavním cílem cvičení Clean Hunter, organizovaného velitelstvím Airnorth v Ramsteinu, je jako každý rok reálné procvičení součinnosti všech složek určených k zabezpečení ochrany vzdušného prostoru nad danou částí Evropy. Cvičení se nezabývá ani plánováním leteckých kampaní, ani otázkami válečné strategie, ale jeho smyslem je dokonale prověřit systém velení a řízení, neboť se jej kromě hlavního velitelství účastní prakticky všechny podřízené složky - od velitelských stanovišť (CAOC) přes střediska řízení a uvědomování (CRC) až po konkrétní letecké jednotky a jednotky PVO.

Také proto byl scénář letošního Clean Hunteru v zásadě jednoduchý, neboť šlo o klasické střetnutí dvou protivníků, označených jako vnitřní a vnější koalice. Ty pak na sebe v předem stanovených časech střídavě útočily. Vzhledem k rozloze území spadajícího pod velení Airnorthu proběhlo cvičení ve dvou etapách, kdy se v prvním týdnu "bojovalo" zejména nad územím střední Evropy a ve druhém pak nad Francií, Severním mořem a Velkou Británií. Česká republika patřila spolu s Polskem a jihovýchodní částí SRN do vnější koalice, zatímco zbytek Německa se státy Beneluxu a severem Francie do vnitřní koalice. Obdobně pak byla rozdělena také již zmiňovaná oblast britských ostrovů. Do cvičení Clean Hunter 2004 se ale zapojily vzdušné síly i dalších zemí, takže jejich počet nakonec narostl na třináct. Konkrétně šlo o Belgii, Kanadu, Dánsko, Francii, Německo, Řecko, Nizozemsko, Polsko, Portugalsko, Turecko, Velkou Británii, Spojené státy a samozřejmě také Českou republiku. Při cvičení bylo nasazeno celkem 205 bojových proudových letounů, 16 vrtulníků, 5 transportních letounů, 5 letounů včasné výstrahy a 10 tankerů.

Česká armáda vyčlenila pro potřeby cvičení hned několik vojenských útvarů, a to pro obě "válčící" koalice. Sledováním vzdušné situace nad našim územím a řízením provozu se zabývalo zejména 261. středisko řízení a uvědomování (CRC) ve Staré Boleslavi, které je přímo podřízené středisku CAOC 4 v německém Messtettenu. K samotné ochraně vzdušného prostoru pak bylo použito jak letectvo, tak i protiletadlové raketové vojsko. Z 21. základny taktického letectva v Čáslavi proto neustále operovaly dvě dvojice letounů L-159, zatímco ve vojenském výcvikovém prostoru Hradiště působily jednotky 25. protiletadlové raketové brigády ve Strakonicích, konkrétně dvě baterie raket 2K12 KUB, jedna baterie 9K33 OSA-AKM a tři družstva střelců s raketami S-2M. Všechny tyto složky se staly po dobu cvičení součástí takzvané vnější koalice, stejně tak jako celé území ČR. Byla zde však ještě jeda jednotka, která se cvičení zúčastnila na straně protivníka. Z 23. základny vrtulníkového letectva v Přerově totiž do SRN odlétly dva vrtulníky Mi-17 a dva Mi-24, aby se na základně Fritzlar podílely na misích Combat SAR v rámci vnitřní koalice. A právě do Fritzlaru se s našimi vojáky vydal i A report.

Učitelé z Islandu

Přerovské vrtulníky se do německého Fritzlaru přesunuly již několik dní před zahájením samotného cvičení. Důvodem byla možnost připravit se lépe na plnění úkolů, a to zejména ve spolupráci s dalšími jednotkami, neboť kromě našich strojů byly pro mise CSAR vyčleněny také dva polské vrtulníky Mi-8 ze základny Bydgoszcz a hlavně dva americké HH-60G Pave Hawk ze základny Keflavik na Islandu. A právě možnost spolupráce s příslušníky 56^th Rescue Squadron byla pro naše letce jedním z největších přínosů, protože tato jednotka má Combat SAR, tedy záchranu osádek letadel z území protivníka jako jednu ze svých hlavních činností. Kromě toho byla navíc již několikrát nasazena i při skutečných konfliktech, takže její piloti mají velmi cenné zkušenosti. Také proto proběhly ještě před cvičením některé společné brífinky, na kterých se naši a polští letci seznamovali s některými konkrétními postupy Američanů. A přestože s hlavními aliančními dokumenty a předpisy týkajícími se misí CSAR se piloti museli seznámit již dávno před cvičením, i nyní bylo stále co studovat. Svědčí o tom i skutečnost, že si čeští vrtulníkáři organizovali brífinky i během víkendu, a to v hotelové konferenční místnosti. Kromě této přípravy si pak všechny osádky samostatně oblétávaly okolí Fritzlaru a seznamovaly se se specifickými pravidly létání jak v terénu, tak i v bezprostředním okolí letiště, které jinak slouží vrtulníkům Bo-105 německého pozemního vojska. Asi největší pozornost bylo potřeba v tomto ohledu věnovat značnému množství vysokých větrných elektráren rozestavěných po celém okolí, které za určitých světelných podmínek mohly být hůře viditelné, a tím pro vrtulníky vytvářet nebezpečné překážky. Pozemní personál měl v této době starostí poněkud méně, neboť řešil jen drobnější problémy, jako například kam s několika litry nepotřebného leteckého paliva, které je nutné každé ráno odpouštět z palivových nádrží vrtulníků.

Vše se ale podařilo zvládnout, a tak mohli všichni v pondělí 14. června zahájit pohotovost a čekat, až bude potřeba někoho zachránit. Konkrétní role byly rozděleny tak, že k samotné záchraně byly určeny polské Mi-8 a české Mi-17, které se tak v pohotovosti vždy po dni střídaly. Oproti tomu osádky našich Mi-24, které zajišťovaly jejich ochranu, stejně tak jako americké HH-60G byly nasazovány do "ostrých" misí každý den. Protože šlo ale jen o cvičení, kdy se čas "ostré" mise dal zhruba zjistit, využili letci zbývající dobu k dalšímu úkolu. V každém dni se jim tak podařilo provést ještě jeden tréninkový let navíc, a to vždy s těmi záchrannými vrtulníky, které právě nebyly v pohotovosti. Díky tomu bylo k výcviku opravdu mnoho příležitostí, i když například pro piloty Mi-24 to znamenalo strávit ve vzduchu až pět hodin, a to zpravidla poměrně náročným létáním nízko nad terénem. Nicméně právě takovéto nasazení umožnilo již během několika dnů cvičení udělat obrovský pokrok ve zvládání všech postupů, což velmi oceňovali i samotní američtí letci, neboť se v žádném případě nejedná o jednoduché úkoly. O tom jsme se měli možnost přesvědčit ve středu 16. června, kdy jsme se jedné takovéto mise zúčastnili.

Letoun sestřelen

Aby mohla vůbec mise Combat SAR proběhnout, musejí na ní být připraveny nejen záchranné jednotky, ale i všichni piloti, kterých by se záchrana mohla týkat. Ti proto také musejí být seznámeni se všemi nezbytnými procedurami. Před každým bojovým letem pak pilot vyplňuje dva základní formuláře. Tím prvním je ISOPREP (Isolated Personnel Report), ve kterém kromě základních osobních údajů uvádí pilot také několik dalších informací, které později slouží k jejich bezpečné autentifikaci. Může jít například o popis interiéru jeho domácnosti či vyjmenování jiných momentů z jeho soukromého života, o nichž ví jen on sám. Samozřejmě si poté vše, co do protokolu uvádí, musí pamatovat. V případě potřeby pak totiž může být před zahájením záchranné akce na kterékoliv své tvrzení dotázán, čímž se prověřuje, zda jde skutečně o daného člověka. Způsobů je ale mnohem víc, a tak se piloti před letem seznamují s dalšími informacemi, jako například barvou, písmenem či slovem dne, které protivník nemůže znát a které opět poslouží k ověření zachraňovaného pilota. To je totiž hned po bezpečnosti záchranných jednotek druhým nejdůležitějším předpokladem celé akce CSAR. Druhým dokumentem vyplňovaným před letem je pak EPA (Evasion Plan of Action), kde pilot v hrubých rysech uvádí, jak bude postupovat v případě sestřelení nad územím protivníka. ISOPREP i EPA jsou od okamžiku jejich sestavení pochopitelně přísně utajovanými dokumenty.

Samotná mise CSAR se rozbíhá v okamžiku, kdy je vlastní letoun sestřelen či z jiného důvodu ztracen a jeho osádka se ocitá na území protivníka. Informaci o tom zpravidla podávají buď sami piloti v tísni, případně jejich kolegové, a to prostřednictvím řídícího střediska na letounu se systémem AWACS. V tom okamžiku se ke slovu dostává záchranné koordinační středisko CJRCC (Combined Joint Rescue Coordination Centre), které je nedílnou součástí každého CAOCu. V našem případě to byl CAOC 2 v německém Kalkaru. Záchranné středisko prvotní informaci ověřuje a poté zprostředkovává předání ISOPREPu daného pilota na konkrétní místo, odkud bude operace řízena. Při misi, které jsme se účastnili, to byl letoun sytému AWACS. Jeho osádka se pak snaží navázat spojení se sestřeleným pilotem a provést jeho první prověření. Poté může záchranné středisko začít plánovat celou akci, a to s využitím sil, které jsou pro tento účel na každý den vyčleněny. Nejde totiž jen o vrtulníky, ale i o další stroje, jako například stíhací letouny. Jakmile je situace vyhodnocena jako příznivá, přichází na řadu již samotná záchranná jednotka, což v našem případě bylo uskupení vrtulníků ve Fritzlaru.

Jdeme pro něho

Poté, co velitel záchranné mise obdrží informace o osádce v tísni, začíná plánovat detailní průběh celé akce. Plánuje se vše - od způsobu spojení a komunikace, přes způsob a trať letu do cílové oblasti až po konkrétní postup při vyzvedávání přeživších. Samozřejmě se berou v potaz také informace o rozmístění sil protivníka a v případě, že se nacházejí příliš blízko přistávací plochy, se plánuje jejich zničení. Avšak v kterýkoliv okamžik se může stát, že dojde k zadržení přeživších, což znamená pochopitelně přerušení celé operace.

Když je celý plán připraven a schválen, může celá záchranná formace odstartovat. V našem případě startují jako první dva stroje Mi-24, které jako takzvaný RESCORT dokážou likvidovat jednotky protivníka v blízkosti vlastních pilotů a zároveň poskytují ochranu záchranným srojům. Těmi jsou naše Mi-17, které letí několik kilometrů za nimi. Za "sedmnáctkami" pak startují také americké HH-60G, na jejichž palubě je i velitel záchranné mise, který řídí celou formaci a zároveň komunikuje s dalšími složkami, například s AWACSem.

Jak již bylo řečeno, bezpečnost záchranné formace je neustále na prvním místě a tomu je přizpůsoben každý krok, včetně navigace a zejména komunikace, neboť nelze vyloučit, že protivník dokáže odposlouchávat radiokorespondenci. Proto prakticky na jakýkoliv úkon nebo povel za letu existuje kódové slovo, které ale musí každý bezpodmínečně znát. Naši piloti se tak museli naučit zhruba tři desítky základních kódových slov nutných pro danou misi, i když jich samozřejmě existovalo ještě více. Jen pro představu: nařídí-li velitel mise přeladění radiostanice, tak jen řekne: "Push Blue One" a všechny osádky již znají konkrétní frekvenci. Podobná hesla pak existují například pro oznámení o napadení stíhači, pokyn pro vyčkávání, seskupení formace nad určitým bodem a pochopitelně také pro jednotlivé fáze samotného vyzvednutí zachraňovaných letců. Kódované jsou také veškeré údaje o poloze, a tak se vrtulníky přesunují po trati dané takzvanými Spider Pointy, které mají jen svá čísla a jejichž polohu nemůže protivník znát, neboť je lze při plánování umístit naprosto kamkoliv. Přesná poloha se pak udává vhledem k předem určenému a také tajnému vztažnému bodu, označovanému jako Bullseye.

Vraťme se však k naší konkrétní misi. Po vzletu z Fritzlaru směřujeme přes několik Spider Pointů k cílové oblasti. Let probíhá bez problémů a jen občas velitel mise vydá nějaký pokyn, například ke snížení výšky z důvodu ochrany před stíhači či k přeladění frekvence. Občas také musí kontrolovat polohu předsunutých Mi-24, neboť s nimi vzhledem k jejich vzdálenosti, přízemnímu letu a kopcovitému terénu chvílemi ztrácí spojení. Po zhruba čtyřiceti minutách letu dosahujeme takzvaný IP (Initial Point), což je poslední bezpečný bod před cílovou oblastí. Zde zahajujeme vyčkávání, zatímco bitevní Mi-24 se vydávají vyčistit danou oblast, ve které byla hlášena přítomnost protiletadlových raket. Vyčkávání trvá jen několik minut a osádky už hlásí jejich zničení. Hned poté začínají vyhledávat zachraňovanou osádku. Je nezbytně nutné s ní navázat rádiové spojení a provést další ověření totožnosti. Teprve potom se k místu mohou přesunout transportní stroje a piloty v tísni vyzvednout, zatímco bitevní vrtulníky krouží kolem a zabraňují případnému protivníkovi nebezpečně se přiblížit. Avšak i ve fázi vyzvedávání stále probíhá autentifikace pilotů. Například dýmovnici, která určí jejich přesnou polohu, musejí aktivovat až na předem dané heslo. Jakmile dosedáme v jejich blízkosti, vybíhají z vrtulníku členové vyzvadávací skupiny, takzvaní PJ (Pararescue Jumpers), jejichž úkolem je poslední ověření totožnosti zachraňovaných a jejich dovedení či donesení do vrtulníku, například v případě zranění. Ačkoliv jsme na cvičení jen pár dní, probíhá vše velice rychle. Záchranný vrtulník provádí vzlet se zachráněnými pouhých šest minut po určení jejich polohy. Jak později přiznají američtí letci, i u nich by to byl velice dobrý čas.

Jsme napadeni

Nabíráme zpáteční kurz a v rádiu slyšíme hlas velitele mise: "Good job!" Nervozita postupně opadá a záchranáři a zachránění na sebe na palubě spokojeně pokyvují. Až do teď to byla perfektní práce. Bohužel dobrá nálada netrvá příliš dlouho. Po pár minutách letu přichází první varování před stíhači a zanedlouho druhé. Velitel mise se snaží spojit s AWACSem a přivolat pomoc, avšak marně. Organizátoři cvičení pro nás asi záměrně nepovolali vlastní stíhací ochranu. Proto klesáme ještě více k zemi a začínáme provádět úhybné manévry, každá osádka na vlastní pěst. Jen americké HH-60G se snaží nalákat stíhače na sebe, neboť přeci jen mají lepší ochranu, a navíc nevezou záchranný tým ani zachráněné piloty. Bohužel se jim však nedaří ani to a stíhači se zaměřují právě na nás. V naší Mi-17 již každý ví, že jsme napadení, a tak všichni sledujeme okny prostor nad námi. Zanedlouho je skutečně vidíme. Siluety jasně prozrazují, že je to dvojice stíhacích letounů F-4 Phantom II. Podle kouře jejich motorů jasně vidíme jejich manévry včetně toho, který je přivádí do zteče proti nám. A i když jde jen o cvičení, není to vůbec příjemný pohled. Piloti navíc slyší ve sluchátkách jasný tón, kterým jim výstražný radarový přijímač oznamuje zachycení radiolokátorem stíhače. Celé toto drama, při kterém se řítíme od jednoho údolí k druhému, trvá neuvěřitelně dlouhých deset minut. Teprve poté se stíhači vzdalují a my pokračujeme zpět na letiště. Pohledy a gesta pilotů vrtulníku ale jasně naznačují, že v reálu už bychom ve vzduchu asi nebyli.

Přistáváme ve Fritzlaru a každý je zvědavý, jaké informace o střetnutí se dozvíme na takzvaném debriefingu. Z CAOC 2 přichází zpráva o tom, že jeden vrtulník Mi-17 byl skutečně sestřelen německým Phantomem, i když trochu překvapivě pomocí rakety AIM-120 AMRAAM. Nicméně hlavním úkolem pro nás byla záchrana pilotů v tísni a tato fáze se zdařila. Navíc následující den, kdy pro sestřelené letěly polské Mi-8, byla zajištěna i stíhací ochrana, a tak již nedošlo k žádným vlastním ztrátám.

Cvičení pro nás tedy dopadlo velice úspěšně a nemalý podíl na tom měli také příslušníci technického personálu, kteří připravovali vrtulníky takovým způsobem, že nedošlo ani k jednomu technickému problému. Čeští vrtulníkáři se na letošním Clean Hunteru skutečně mnohému naučili. Důkazem toho byla nejen slova chvály od amerických profesionálů, ale také pozvání na velké cvičení Combat SARu, které se bude konat v příštím roce opět v SRN. Vzhledem k tomu, že význam misí CSAR v současných konfliktech neustále stoupá, bylo by škoda na tento úkol rezignovat, zejména když se nám již podařilo dosáhnout velice slušné úrovně.

Tomáš SOUŠEK