Pro bezpečnější létání

Postup při dehermetizaci kabiny letounu Tu-154 je přesně stanoven. Řízení přebírá druhý pilot, zatímco zbytek osádky si nasazuje masky. Bezpečnost a životy všech osob na palubě závisí už jen na rychlosti a dokonalé souhře celé osádky.

Ačkoliv létání je i nadále jednoznačně nejbezpečnějším způsobem dopravy, i zde může dojít k nejrůznějším mimořádným událostem. V tom případě pak záleží zejména na osádce, zda dokáže krizovou situaci vyřešit a zabránit tak vážnějším následkům. I když každá takováto mimořádná událost je svým způsobem výjimečná a specifická, lze na ni osádku do určité míry připravit. Nácviky nouzových postupů neodmyslitelně patří do výcviku každého člena létajícího personálu. S využitím moderních zařízení umožňují vytvořit konkrétní modelové situace a následný nácvik reakcí a chování osádek letadel. A právě z podobného výcviku se koncem minulého roku vrátilo několik osádek 6. základny dopravního letectva.

Celkem 42 příslušníků 6. zDL se ve dnech 15. až 19. října a 25. až 29. listopadu 2001 zúčastnilo výcvikového kurzu zaměřeného na nouzové postupy za letu a na činnost po nouzovém přistání. Všichni účastníci absolvovali kurz u specializovaných ruských firem v Sankt Petěrburku školících osádky letounů Tu-154, Jak-40, An-24, An-26 a vrtulníků Mi-8/17.

„I když se každý pilot v řešení krizových situací neustále procvičuje, nebyly k tomu u nás až dosud takové podmínky jako v Rusku. Zde jsou totiž školicí střediska vybavena speciálními trenažéry právě na nouzové postupy,“ říká plukovník Jaroslav Kankia, velitel 6. zDL, který se kurzu také zúčastnil, a dodává: „Naším cílem je, aby podobný výcvik absolvovaly všechny naše osádky alespoň jednou do roka.“

A jak kurz hodnotí další příslušníci základny?

Major Zezulka, který létá s letouny An-26, vyzdvihuje zejména souhru osádky a možnost nácviku situací, které normálně simulovat nelze. „Vyzkoušeli jsme si například takzvanou autorotaci u letounu An-26. Jde o situaci, kdy po vysazení jednoho motoru nelze přestavět vrtuli do tzv. praporu a její listy tak působí jako obrovská brzda. Zjistili jsme, že i za této situace je možné s letounem přistát,“ říká major Zezulka.

Podobné zážitky má také major Stanislav Luňák, který u 6. zDL vykonává funkci inspektora techniky pilotáže letounů Jak-40. „I když trenažér byl již starší a například kabina neodpovídala verzi jaku používané u nás, pro nácvik řešení zvláštních případů za letu byl plně dostačující. Mohli jsme na něm simulovat různé požáry či vysazení motorů,“ říká major Luňák. Podle něj je trojice proudových motorů tohoto letounu natolik výkonná, že vysazení jednoho z nich se při letu projeví jen minimálně a je možné letět dokonce i jen s jediným pracujícím motorem. Prakticky stejné případy cvičily také tři osádky vrtulníků Mi-8.

Inspektor techniky pilotáže pro vrtulníky kapitán Jiří Vávra k tomu říká: „Také náš trenažér byl již dvě desítky let starý, avšak pro nouzové postupy byl vybaven vším potřebným. A tak si zde všichni vyzkoušeli činnost při vysazení jednoho motoru po vzletu, hašení požáru, let na jeden motor za podmínek IFR (let podle přístrojů) a následné přistání.“

Patrně nejkomplexnější výcvik ale prodělala osádka letounu Tu-154. Ten totiž kromě řešení nouzových případů za letu obsahoval také nouzové přistání na souši i ve vodě a následnou záchranu cestujících i osádky. Jeho součástí bylo také získání certifikátu ICAO (Mezinárodní organizace civilního letectví) pro II. kategorii, tzn. přistání při spodní základně oblačnosti ve výšce 30 metrů a minimální dohlednosti 400 metrů.

„Po zahájení kurzu u společnosti Aviation Training Center Saint Petersburg jsme absolvovali několik hodin letu na plnohodnotném letovém simulátoru. Během nich jsme řešili například požár letounu krátce po vzletu, kdy je nutné provést přistání do tří minut. Poté jsme cvičili činnost po nouzovém přistání na souši, například nouzové opuštění letounu pomocí nafukovacích skluzavek či hašení požáru, a to jak v pilotní kabině, tak i v kabině cestujících. Roli trenažéru při tom plnily trupy vyřazených Tu-154. Výhodou bylo také to, že výcvikové středisko vlastní širokou škálu záchranných prostředků, takže jsme mohli například hasit s přístroji, které máme instalované v našich letounech. A vyzkoušet si hašení musel opravdu každý. Obdobné to bylo také v případě záchranných vest. Středisko se nezaměřovalo jen na domácí produkty, a tak zde měli například vesty francouzské či americké,“ říká plukovník Kankia. Podle velitele základny se také projevila nutnost přesného dodržení postupu při nouzovém opuštění letounu. Při nácviku se totiž stalo, že jediný špatný krok zapříčinil uvíznutí pilota v okénku pilotní kabiny tak nešťastně, že nemohl ani ven, ani dovnitř.

Druhá část kurzu se pak zaměřila na případ nouzového přistání na vodní plochu, a to jak po teoretické, tak i po praktické stránce. Pro členy osádek letounů Tu-154 je tato část poměrně důležitá, neboť jsou to právě oni, kdo při plnění úkolů letecké přepravy létá nad mořem nejčastěji. „Bylo pro nás velice přínosné vyzkoušet si v bazénu použití nafukovacího záchranného člunu, který je standardní výbavou letounu. Jeho aktivování není vůbec jednoduchá a ani levná záležitost, a tak se u nás doposud neprovádělo.“

Další podobné kurzy by se měly konat i v budoucnu a měly by se stát pravidelnou součástí výcviku všech osádek 6. zDL. Je to jistě správný počin, neboť bezpečnost stojí u leteckého provozu i nadále na prvním místě.

Tomáš SOUŠEK
A report 3/2002